Dohoda mezi EU a Spojenými státy se všeobecně považuje za evropskou prohru a vítězství Donalda Trumpa. Zejména v bublinách, které poukazují na zaostávání Evropy, za příliš aktivistické, příliš korektní a příliš ekologické myšlení. Do popředí pak vystupuje názor, že Donald Trump pohrozil vysokými cly a pak ustoupil na výsledných 15 %, což je hodně, ale Evropě to dává pocit, že unikla daleko větším hrozbám.
Cla fungují jednoduše: vyvážíš k nám zboží, dovozce odevzdá 15 % z ceny státu. Je to v podstatě daň, kterou v konečném důsledku zaplatí spotřebitel.
Obránci bruselského přístupu zdůrazňují, že se tedy bude evropské zboží prodávat na americkém trhu s touto celní přirážkou a že na to tedy doplatí spotřebitel v USA. Bohužel – hledání vítězů a poražených, stejně jako hledání viníků, k ničemu nevede. Praxe nebude ani černá, ani bílá, ale docela pestrobarevná.
Vezměme si jako modelový příklad osobní auta. Pokud dovoz z evropských zemí bude zatížen clem 15 %, budou prostě v USA evropská aut o něco dražší. Takové auto, které se vyváží z Evropy do USA, projde několikerýma rukama – od výrobců přes dopravce až k prodejcům. Každý z nich bude mít zájem dodávat a prodávat co nejvíc aut, takže do konečné ceny se nejspíš celých 15 % nepromítne, každý si raději trochu sníží svou vlastní marži.
Dalším faktorem, který se moc nezmiňuje, je kurz dolaru vůči euru. V poslední době americký dolar vůči evropské měně oslabil, což znamená, že za Euro dostáváme víc dolarů než dříve. Od počátku roku 2025 představuje oslabení kolem 13 %, takže to samo o sobě už vlastně zatížilo evropská auta stejným způsobem, jako nová cla. Přitom tato kurzová zátěž proběhla bez viditelných problémů.
Praktickým dopadem by tedy měl být růst cen evropských aut – a všeho dalšího evropského zboží – na americkém trhu a jeho znevýhodnění. Americká konkurence by tím měla získat určitou výhodu, což je zřejmě cílem Trumpovy administrativy. Je ovšem otázkou, zda u amerických spotřebitelů skutečně zvítězí nižší cena, či zda budou raději platit o něco víc, aby získali evropskou kvalitu. Je tedy otázkou, zda a v jakém rozsahu budou auta VW, BMW, Maserati, Bentley nebo Bugatti či Mercedes nahrazeny americkými vozy Ford, Chevrolet, Dodge a Cadillac, zda cheddar z Vermontu vytlačí z trhu francouzské Camemberty, holandskou Goudu nebo italský Parmesan či švýcarský Emmental a řeckou Fetu … a zda se americký letecký průmysl obejde bez součástek z BPS ve Velké Bíteši či z Jihostroje Velešín nebo zda se americká Cessna obejde bez českých motorů Walter (nemluvě o českém pivu, křišťálovém sklu, porcelánu s cibulovým vzorem, Becherovce či čokoládách).
Podobné evropské ikony si nejspíš své pozice na trhu v USA udrží i přes celní zdražení. Zároveň bude u mnohých strojírenských výrobků dost složité rozklíčovat skutečný dopad cel, protože na trh USA vstupují dodavatelé z různých částí světa a ve svých výrobcích mají komponenty z dalších zemí, včetně zemí EU.
Když se tedy po celkem bizardním jednání mezi EU a USA na golfovém hřišti ve skotském Turnberry zveřejnil základní výsledek – USA uvaluje 15 % cla a EU uplatní na americké dovozy cla nulová, bylo všem jasné, že EU prohrála s Trumpem v poměru 15 : 0; to ale nebylo tak úplně spravedlivé, ani pravdivé.
Veškeré úvahy na toto téma opomíjejí tu skutečnost, že na nové podněty ekonomiky reagují s přirozenou tendencí přizpůsobit se. To nepochybně nastane, přičemž hlavní tendencí bude zbrždění globalizace, i za cenu vyšších výrobních nákladů. Ekonomika USA není zdaleka tak otevřená, jako ekonomika evropských zemí a EU jako celku. Mezinárodní ekonomická spolupráce snižuje náklady, ale současně – což dlouhá léta nebylo vnímáno jako problém – zvyšuje závislost na plynulém a nerušeném proudění zboží, služeb a kapitálu napříč kontinenty. Resuscitace protekcionismu – přičemž americká politika cel není nic jiného – zvyšuje rizika a do popředí se tak dostává zájem o určitou míru soběstačnosti.
Pokud jde o energie, elektronické komponenty a další zboží, lze si změnu představit poměrně rychle. Otázkou je, jak se evropská ekonomika vyrovná s dalším vážným problémem: se svou extrémní závislostí na amerických službách. Uvážíme-li, jak nezbytné jsou pro Evropu cloudové služby různých datových úložišť, aktualizace softwarů i provoz amerických sociálních sítí, je vytváření soběstačnosti v těchto oblastech téměř nepředstavitelné.
Prosté počty zkrátka v této záležitosti nefungují. Samotná celní bariéra je pro EU zvládnutelná a může ji i v mnohém posílit. Určitá míra soběstačnosti ve strategických otázkách se zároveň stává žhavým tématem – nejde jen o vepřové maso, které dnes umíme sice levněji dovážet než vyrábět, ale vybít kvůli tomu celá stáda není prozíravé.
Jde nejen o potraviny, ale i o energie a konec konců i o služby.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Martin Švehla
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
Martin Švehla
Po absolvování VŠE v Praze nastoupil jako ekonomický redaktor zpravodajství Československé televize (ČsT), poté byl 10 let mluvčím ČNB, v letech 2003 – 2007 se vrátil do České televize (ČT) jako obchodní ředitel a ředitel vnějších vztahů, odtud přešel jako viceprezident do Citibank CZ; od roku 2010 vyučuje též na Vysoké škole finanční a správní (VŠFS), publikuje v periodickém tisku, je autorem několika knih včetně překladů z němčiny a angličtiny.
