Tisíce nových dětí díky prudce zvýšené porodnosti, znovu zavedená elektronická evidence tržeb, mimořádná daň z mimořádných výnosů, lithium… Velmi dílčí seznam zázraků, které měly nebo mají zachránit státní finance.
Mají jednu společnou chybu. Nikdy se neuskutečnily nebo neuskuteční. A pokud, tak neměly a nebudou mít ani zdaleka slibované výsledky. Dokonce možná situaci spíše zhorší, než že by ji zlepšily.
Ovšem je fakt, že část veřejnosti prostě potenciál zázraků miluje. Pro leckoho je totiž přijatelnější doufat v mimořádnou, nepravděpodobnou a zázračnou událost, která naopak od soustavné práce slibuje bezbolestné řešení problému.
Práce má sice vcelku jistý, nicméně nikoliv ohromující výsledek. Je však (mnohdy a pro mnohé) nevýslovně nudná. Oč zábavnější by byl zázrak, že? Konec konců, čím by byly pohádky bez zlaté rybky a tří přání nebo bez džina v láhvi. Nebude tak úplně náhodou, že podobné modely se dají najít téměř ve všech lidových kulturách.
Touha po zázračných řešeních totiž neplatí jen v lidové slovesnosti, ekonomice a přeneseně v politice. Tedy v takových „humanitních“ oblastech. Mnoho lidí nesporně pevně věří, že perpetuum mobile není nemožné, že jednoho dne bude mít lidstvo způsob, jak vyrobit z ničeho něco. Jiní jsou přesvědčení, že jsme již v devatenáctém století čerpali čistou energii z atmosféry, ale petrolejářské firmy uspořádaly první světovou válku, aby na to všichni zapomněli. A také přísahají na „probuzení“ lidstva, které strhne své okovy a obratem vytvoří ráj na zemi.
Jistě, tomu se většina důvěřující fyzice ze základní a střední školy spíše vysměje. Přitom je obsah racionality perpetua mobile zhruba tak stejný, jako obsah racionality představy, že rozpočtové schodky zachrání mimořádné daně a že 70 miliard ročního schodku penzijního systému zalepíme tím, že párek v rohlíku bude jenom s EET. Dokonce ani s tím lithiem by to nebylo tak jednoduché. O tom ostatně vypráví varující příběh Holandské nemoci.
Nechci nijak komentovat politické diskuse na téma dluh, státní finance a celý balík problémů okolo. Jaká konkrétní řešení mají být přijímána, to je v konečné rovině věc politiků, protože se jedná o politický rozhodovací proces. K tomu ekonomové mohou dát jenom expertní vyjádření, k rozhodnutí mají od voličů mandát politici.
Co je však nutné říkat a co by ve veřejné diskusi mělo být slyšet co nejvíce, to je nezpochybnitelný fakt, že ať bude konkrétní řešení jakékoliv, nemůže být postaveno na zázraku, ale na práci a úsporách. A obětech. I kdyby návrat EET do našeho života vynesl třeba pět miliard korun dodatečně odvedených peněz (což je nereálné, ale o to se nemusíme hádat), jak významné by to bylo ve srovnání se loňským penzijním schodkem 70 miliard a se schodkem 200 či 300 miliard, které kterému nás důchodový systém bez reformy nesporně dospěje?
Jistě, někdy se cosi jako zázrak odehraje. Třeba kdosi vyhraje v loterii stovky milionů korun. Jenže stát nemá, kde by si koupil los. Každopádně nikdy nemůže mít více, než vezme svým občanům. A těm nemůže vzít více, než kolik si zvládnou vydělat. Vydělají si tolik, kolik svobodného prostoru pro využití schopností a dovedností dokáže stát vytvořit. A tento prostor je tím větší, čím méně stát občanům bere.
Tady nikde není pro zázrak místo. Tady je místo jenom pro práci, snahu, vytrvalost…
prof. Ing. Luboš Smrčka, CSc., Katedra strategie, FPH, VŠE
Foto: Pixabay
Autor: Luboš Smrčka
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
