Levicový venezuelský diktátor se nechce vzdát. Zfalšoval volby a teď střílí do lidí, aby se udržel u moci. Pokračuje tak v díle ničení a zkázy, jež přivedlo jeho zemi, kdysi jednu z nejbohatších v Latinské Americe, do strašlivé bídy.
Není na tom nic překvapivého, naopak jde o empiricky prokázaný a trvalý zákon ekonomie. Platí přímá úměra: čím více socialismu a státních regulací, tím méně prosperity. A je jedno, za jakým účelem omezujete svobodu a trh, zda kvůli ideologii komunismu, nebo klimatismu. Vždy to končí špatně.
V Česku jsme nervózní, když ekonomika neroste a dostáváme záchvaty paniky, když trochu klesá, jako v „covidovém“ roce 2020, když se hrubý domácí produkt (HDP) snížil o 5,6 %. Pro srovnání, Venezula tehdy zažila propad o 40 %. A celkem mezi lety 2012-2020 sletěla z 372 miliard dolarů na 43,7 miliardy. Neboli její obyvatelé byli během pouhých osmi let náhle téměř devětkrát chudší… Tohle „dokázat“ se zemí, která má vůbec největší zásoby ropy na světě, to chce opravdového mistra světa ve zbídačování občanů.
Nicolás Maduro je nepochybně velmi zdatným ničitelem vyhlídek na prosperitu. Ostatně měl „dobrého“ učitele, svého předchůdce a rovněž levicového diktátora Hugo Cháveze. To on znárodnil ropný průmysl a zahájil cestu do pekel, kdy nakonec byl i benzin na příděl, přestože po „černém zlatě“ Venezuelané doslova šlapou. Hyperinflace, nedostatek jídla, léků a vůbec všeho, to je výsledek „reálného socialismu“, který v této latinskoamerické zemi má na lidi ještě horší dopady, než ten náš před rokem 1989.
Samozřejmě, že režim, který neumožní občanům slušně žít, není udržitelný při existenci svobodných voleb. V komunistických zemích, jakými bylo Československo, nebo nyní Čína, vybírá všechny kandidáty strana, čili je nemožné hlasovat pro někoho, koho neschválí. Ve Venezuele také zakazují opoziční kandidáty, ale přeci jen měl Nicolás Maduro v boji o prezidentský palác vyzyvatele. A Edmundo González Urrutia dle dostupných informací vysoko vyhrál. Což však diktátorem kontrolovaná volební komise neuznala.
Země se teď zmítá v nepokojích. Na počátku byla snaha potlačit kapitalismus a svobodné podnikání. Jenže direktivní řízení nefunguje. Platí to i v Číně, o níž si někteří mysleli, že zvládne kombinaci trhu a komunismu. Ovšem ty dva systémy jsou neslučitelné. Buď můžete mít jedno, nebo druhé. Pekingští bolševici zkoušeli zkřížit politické regulace s podnikatelskou iniciativou. Určitou dobu měli výsledky. Ale svoboda se nezastaví, chce dál… Když však kapitalisté vyplnili jim daný volný prostor, narazili na betonový strop.
V zásadě se čínským komunistům povedlo něco jako „chozraščot na steroidech“. Když se v 80. letech v sovětském Rusku povolily drobné živnosti, také to fungovalo. V Číně to šlo až k velkým firmám. Ale marná sláva, když ty hlavní hospodářské páky pořád drží strana, tak prostě nejde o kapitalismus. Bolševici pořád rozhodují o tom, kdo smí a nesmí podnikat (a klidně kohokoli zlikvidují), drží pod palcem veškeré úvěry, většina největších společností je státních, shora se rozhoduje o tom, kam půjdou investice…
Si Ťin-pching navíc utahuje regulační šrouby, ať jde o daně, přerozdělování či nařizování firmám, kam mají dávat své peníze. Výsledky se zákonitě dostavují.Číně dochází dech, je šíleně předlužená, obří developerské firmy utopily bambiliony v nevýdělečných projektech. Za Donalda Trumpa dokázaly USA růst rychleji, než ona. Pravda, pak Joe přišel Biden, začal rozhazovat za válku s uhlíkem a vůbec se chovat levicověji. Státní dluh za něj vzrostl z 22 bilionů na 35 bilionu dolarů a bohatnutí země se zpomalilo.
Co se týká Evropské unie, ta zřejmě soupeří s Čínou, kdo se dříve zničí socialismem. Jen ten její není rudý, ale zelený. Ještě před patnácti lety šlo vše docela dobře a EU na tom byla podobně jako USA. Dokonce tvořila největší jednotný trh světa (zatímco nyní je až třetí). Jenomže pak začala bláznit kvůli klimatu, stejně jako komunisté špatně alokovat zdroje z ideologických důvodů a nasadila náhubek kapitálovým trhům. A přišel trest: Amerika začala Evropě rychle utíkat. To je síla kapitalismu.
Venezuela má dnes stejný HDP na hlavu jako před čtyřiceti lety. Zatímco všechny ostatní latinsko americké země si čtyřikrát až pětkrát polepšily. (Pro srovnání, od roku 1990 se životní úroveň Čechů měřená paritou kupní síly zvedla více než pětinásobně). Dopad socialismu na prosperitu je zkrátka vždy drtivý. Maduro není schopen ani využít ropné bohatství. Brání mu v tom jeho rudé bludy. Ale nechová se Unie stejně? Pouze ty bludy jsou zelené?
Posledních patnáct let nedokážeme vytěžit náš potenciál. Zakazujeme si vyrábět elektřinu z uhlí. Přestože zrovna v Česku ho máme dost a je levné. Zelený úděl ničí průmysl, devastuje střední třídu, zato vytváří obrovské přerozdělovací penězovody, jež dávají dobře vydělat lidem a firmám, jež společnosti a ekonomice nic nepřinášejí. Zdražuje všechno všem a činí nás nekonkurenceschopnými v globální soutěži. Ožebračuje nás dvakrát. Zhoršuje mnoha občanům šanci si dobře vydělat a zvyšuje jim náklady.
Pochopme, že socialismus má mnoho tváří, ale jedno a to samé zlé srdce, jež tepe pro omezení svobody. Zbavuje nás nejistoty, ale tím i naděje. Kapitalismus dává každému jedinci šanci uplatnit to nejlepší, co v něm je a najít si díky své píli vlastní cestu ke štěstí. Socialismus je kolektivistický, direktivní, svazující, rozkazující. Jde o moderní formu otrokářství. A to nikdy nefungovalo. Právě proto, že drtí osobní iniciativu. Míra socialismu v dané zemi je i mírou, do jaké jsme otroky státu. Není snad lepší žít svobodný?
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
