„Ti, kteří by se vzdali základní svobody, aby si koupili trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“ Slova jednoho z „otců zakladatelů“ americké demokracie jsou platná dodnes.
Mnohokrát jsme byli, jsme a budeme v pokušení omezit volnost našeho konání ve jménu ochrany před hrozbami. Ať vnějšími či vnitřními a ať se nám radilo kapitulovat před nepřítelem, nebo zavést represe vůči obyvatelstvu. Svobodný život má vždy rizika, stoprocentní bezpečí je jen pro otroky a kriminálníky.
Ano, jsou situace, kdy bezpečí vyžaduje jistá omezení svobody. Agresoři a diktátoři tak mocní, že je nemáme šanci rychle porazit. Mafie a teroristé, kvůli nimž musíme přijmout přísnější zákony. Bez života není ani svobody a je-li ohroženo elementární bezpečí, pak se pro jeho obnovení musíme omezit. Ale musíme vždy vážit, kdy je to opravdu nutné, na jak dlouho a zážit i míru restrikcí. Bez svobody totiž život není k žití. Rozhodně bychom na ni neměli kvapně rezignovat v důsledku ojedinělých jevů, či událostí s omezeným dosahem.
Máme se vzdát práva na zbraň kvůli šílenému střelci? Máme se vzdát práva veta kvůli Orbánovým obstrukcím? Máme se vzdát svobody slova kvůli ruské propagandě? Máme se vzdát svobody pohybu kvůli islámským teroristům? Máme se vzdát jakékoli z našich svobod ze strachu o bezpečí, ať je onou hrozbou cokoli? Ne, a stokrát ne! Proč? Protože pak bychom přišli o to, co chceme chránit. Protože svoboda JE z principu nebezpečná. Protože bez ní bychom jen uboze přežívali jako žebráci a nevolníci.
Když se začala šířit krvavá vlna islamistických vražd, bombových útoků a atentátů, vyvolalo to strach, paniku a volání po zvětšení kompetencí represivních složek. Po 11. září, Madridu, Londýnu, Paříži… šlo o pochopitelný a legitimní požadavek. V sázce je esenciální přežití Západu. Nicméně se musíme mít na pozoru. Moc daná tajným službám a policii pro naši ochranu je zneužitelná i proti nám. Stejně nás plně neochrání. Jediné co pomůže je nepouštět tyto lidi k nám – což je však na jiný komentář.
Rusko ovládá umění černé propagandy už sto let a Stalinovy lži přebily i ty Goebbelsovy. Po skončení studené války proti nám Moskva spustila novou dezinformační operaci kvůli radaru. Vyzkoušené zbraně nasadila s větší razancí po anexi Krymu a agresi na Ukrajině. Ale přes Putinovu snahu jeho trollové nedokázali vybudit dost nenávisti a vážněji ohrozit stabilitu naší společnosti. Opravdu vážné rány důvěře a soudržnosti si zasazujeme sami. A zasadíme si další, pokud podlehneme strašení a otevřeme dveře cenzuře.
Dalším argumentem pro omezení našich práv má být chování maďarského premiéra Viktora Orbána. Ten vydírá vetováním další pomoci Ukrajině, aby si vymohl vyplacení třiceti miliard euro, na něž má jeho země nárok, ale které jí zmrazila Evropská komise. Proto se prý má veto zrušit. Na tohle neskákejme. Jednak s vydíráním začal Brusel – a veto se proti tomuto nátlaku ukazuje být jedinou obranou – jednak Budapešť nás vetováním nějakého návrhu nemůže donutit dělat, co nechceme. „Kvalifikovaná většina“ ano – viz migrační kvóty.
Po masakru na Filosofické fakultě už se aktivovali progresivističtí ideologové, kteří zneužívají tragédie k útokům na právo občanů pořídit si legální zbraň. Jako by odzbrojení obyvatel kdekoli zvýšilo bezpečí… K tomu se přidávají další toxické návrhy omezující pohyb občanů, například všudypřítomnými detekčními rámy. Jako bychom žili v zemi, kde se stavějí barikády a na každém kroku hrozí smrtící teroristický útok… Nedělejme dalekosáhlé závěry na základě činu jednoho vyšinutého jedince – jakkoli strašného.
Jsou chvíle a situace, kdy se dočasně musíme vzdát části svobody, abychom přežili. Kvůli válce s nacismem či terorismem, světovládnými ideologiemi vraždícími v masovém měřítku. Kvůli obětování drobného dílku blahobytu pro finanční a zbraňovou pomoc Ukrajině, jež stráží východní hranici Západu před agresivní a rozpínavou mocností. Ale argumentace Orbánem nestačí, abychom se vzdali práva veta v Evropské unii. Ochromení hrůzou nad zločiny maniaka nestačí, abychom se vzdali práva na zbraň.
I když už někdy řekneme „ano, této volnosti se nyní vzdáme“, musíme mít vždy na zřeteli, že konečným cílem je a musí být zachování obecné svobody, nikoli její zničení. Proto i v případě válek, či terorismu musíme vážit míru přijatých restrikcí a rovněž si hlídat, zda jsou skutečně pořád potřebné a neměly by se už zrušit. Naopak vždy a z principu odmítněme taková omezení svobody, jejichž samoúčelem je represe sama: preventivní cenzuru, vzdání se suverenity, omezení pohybu, odzbrojení občanů…
Podvolit se volání po omezení svobody je lákavé a úlevně snadné. Zbavuje nás tíhy odpovědnosti, nutnosti se rozhodnout a vůle jednat. Našeptávači s autoritativními sklony, manipulátoři, kteří si činí nárok vést společnost „správným“ směrem a šířit „dobro“, nám budou tvrdit, že si tím vykoupíme klid a bezpečí. To je však falešná vějička. Nelze špatnými prostředky dosáhnout dobrých cílů. A samozřejmě není možné dosáhnout bezpečnosti tím, že se vzdáme svobody. Tím se naopak vystavujeme nebezpečí tyranie.
Svoboda není v eliminaci všech hrozeb. To z principu není možné, dokud jste naživu – a dokud vám zbývá aspoň malý kousek osobní svobody… Takovou jistotu můžete mít jedině při znehybnění v izolaci, nebo po smrti. Svoboda je právo svobodných občanů postavit se na odpor každému kdo ji ohrožuje. Můžeme ji delegovat na policisty, vojáky, vládu, ale musíme je kontrolovat, aby tuto moc využili pro obranu svobody, ne proti ní. Opravdové bezpečí je jedním předpokladů a dílků svobody. Ne její zárukou a ani protikladem.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
