Recenze zákona o ochránci práv dětí

Autor: Poslanci ANO2011

Datum předloženi: 29. 6.

Stanovisko vlády: Neutrální

Hodnocení EM: 30%

Prosazování a ochrana práv dětí se tak dostanou do hlavního proudu státní politiky a ochrany lidských práv. Pokud byste nevěděli, zda po tom děti opravdu touží, pak mají autoři návrhu další trumf: Zřízení národního orgánu pro práva dítěte doporučuje Evropská úmluva o výkonu práv dětí (co by taky jiného měla doporučovat) a poslední pochyby nepochybně padnou, až se dozvíte, že v Evropské unii už jsou pouze čtyři zaostalé státy, které dětského ombudsmana doposud nemají, a Česká republika je jedním z nich. 

Děti jako zvláště zranitelná skupina obvykle neznají svá práva a mechanismy, které existují za účelem jejich ochrany, tvrdí autoři a pokračují: „I pokud si svých práv vědomy jsou, nemají často k dispozici odpovídající podporu (zastoupení), která by jim pomohla se jich domáhat, a často se mohou též zdráhat obrátit se na oficiální orgán jako například soud s formální stížností.“ Uvedený problém vyřeší nový úřad či spíše úřady s 35 odbornými zaměstnanci a 15 pomocnými, kteří budou rozmístěni na pobočkách v Praze, Brně a Ostravě, kde budou ještě navíc minimálně 3 další pomocné síly. Průběžné výdaje autoři odhadují na 40 milionů ročně, počáteční nechme stranou.

Ochránce práv dětí má spolupracovat s Veřejným ochráncem práv, kupodivu ale od něj ochranu dětí a mládeže nepřevezme, což bude značně matoucí. Agenda Veřejného ochránce práv dnes zahrnuje oprávnění šetřit individuální stížnosti na úřady týkající se dětí, navštěvovat zařízení, ve kterých jsou děti omezené na svobodě či závislé na péči, zabývat se diskriminací dětí, sledovat vyhoštění nezletilých cizinců, věnovat se dětem se zdravotním postižením nebo poskytovat informace a poradenství dětem občanů Evropské unie žijícím v České republice. Ochránce dětí má dělat totéž, nespadá-li ovšem věc do působnosti Ochránce práv, což zjevně nedává smysl. 

Ve skutečnosti je ambicí autorů, aby se dětský ombudsman věnoval právům dětí v mnohem vyšší rovině, než je nějaké rozplétání individuálních kauz a stížností. Při výkonu své působnosti bude komunikovat s dětmi, zjišťovat jejich názory a umožňovat jim, aby je mohli projevit. K tomu bude podporovat i participaci dětí na všech úrovních státní správy a územní samosprávy, organizovat vzdělávací a osvětové akce pro děti a v neposlední řadě podporovat zvyšování povědomí o právech dítěte ve společnosti. Úplné mládí vpřed, nedivte se pak, až na stavebním úřadě potkáte děti, které budou úředníkům radit, jak naložit s vaší žádostí o stavební povolení. Jen doufejte, že to nebudou Děti Země. 

Při čtení návrhu zákona se nelze ubránit dojmu, že Ochránce práv dětí a jeho Kancelář bude další politická neziskovka za státní peníze. V rámci Evropy nic výjimečného. První zemí, kde ombudsmana pro děti zřídili, bylo v roce 1981 Norsko. To je ta země, kde sociální služba Barnevernet odebírá děti biologickým rodičům (nejen paní Michalákové) jak běžícím pásu, aniž by někoho zajímal jejich názor. Za poslední tři až čtyři roky se u Evropského soudu pro lidská práva projednávalo kolem 43 případů, které se týkaly norského systému na ochranu dětí, z čehož 16 rozsudků dopadlo v neprospěch Norska. Řada případů přitom ještě na konečné rozhodnutí čeká. 

Ochránce práv dětí se má vždy řídit nejlepším zájmem dítěte a autoři to považují přímo za základní princip jeho práce. Z norského příkladu je zřejmé, jak snadno se můžeme lišit v tom, co nejlepší zájem je. Když v Kanadě nebo Austrálii brali děti původním obyvatelům na převýchovu, jistě neměli na mysli nic menšího, než nejlepší zájem těchto dětí. Obtíž je i s názory dětí. Copak jsou všechny stejné a mají na všechno stejný názor? Skutečně děti k šťastnému dětství potřebují, aby je nějaký úřad zastupoval a tvrdil, že ví, co chtějí, co si myslí a co potřebují? Komu v dětství chyběli osvětové a vzdělávací akce dětského ombudsmana, nechť se předkladatelům přihlásí, bude proškolen dodatečně.  

I kdybychom od těchto námitek ustoupili, stále chybí odpověď na otázku, proč by sledovaných cílů, nešlo dosáhnout úpravou kompetencí Veřejného ochránce práv, případně jiného státního orgánu. Na sporu Křeček versus Šimůnková je vidět, že zákon o Veřejném ochránci práv postrádá řešení pro situace, kdy se ombudsman nemůže vystát se svou zástupkyní. Oba jsou voleni Sněmovnou, jejich vztah ale není dále upraven, což se v praxi projevilo tak, že ombudsman Křeček vezme zástupkyni Šimůnkové veškerou agendu, aniž by s tím kdokoli mohl, co dělat. Spíše než vytvářet další úřad, stálo by za úvahu, zda by zástupce či zástupkyně ochránce neměl mít pevně danou agendu, třeba právě dětskou, pokud už má někdo za to, že je třeba její rozšíření. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Redakce EM