Boj proti změně klimatu je často využíván jako záminka k přijetí rozsáhlých technokratických plánů na národní i evropské úrovni.
Od Pařížské dohody o klimatu z roku 2015 jsou členské státy EU povinny vypracovat dlouhodobé národní strategie, aby splnily své závazky a dosáhly tak uhlíkové neutrality do roku 2050. Většina těchto strategií však vylučuje tržní řešení, přestože existuje mnoho relevantních příkladů. To svědčí o opakujících se předsudcích evropských tvůrců politik, kteří se domnívají, že nedokonalost lidské činnosti lze napravit pouze politikou.
To nejmenší co lze říci je, že první zelené experimenty nejsou zdaleka úspěšné. Plánování plně ekologického zemědělství na Srí Lance pod tlakem aktivistů proti GMO poskytuje první pragmatický pohled na potenciálně škodlivé důsledky politik, jako je evropský Green New Deal, balíček opatření navržený Evropskou komisí k dosažení uhlíkové neutrality.
V roce 2021 zakázala srílanská vláda dovoz syntetických pesticidů a hnojiv, což mělo za následek nižší výnosy a nedostatek potravin. Konkrétní aplikace politické ekologie prosazované EU přitom zní: „zemědělská a potravinářská složka Nové zelené dohody (strategie Farm to Fork) stanoví snížení používání pesticidů na polovinu a povinnost věnovat alespoň 25 % půdy ekologickému zemědělství“. Navzdory předvídatelným výsledkům se zdá, že politiky nic nezbrzdí. Stačí zmínit vzpouru nizozemských zemědělců z loňského léta, která následovala po přijetí drastického plánu na snížení dusíku, který nařídila jejich vláda.
To je problém centralizovaného a autoritářského přístupu – je nejen neúčinný, ale vede také k hrubému porušování základních svobod. Existují však i jiné alternativy ze soukromého sektoru, jejichž vynalézavost mohla být jen stěží dílem evropských byrokratů. Můžeme například uvést společnost Airinov, evropského lídra v oblasti agronomického mapování pomocí dronů, které snižuje spotřebu dusíku na půdě v průměru o 25 %. Nebo CarbonCure Technologies, společnost, která zachycuje oxid uhličitý a vstřikuje ho do výroby betonu – tedy způsob, jak snížit jeho uhlíkovou stopu, aniž by byla ohrožena jeho kvalita. A také společnost Global Bioenergies, která vyrábí biopalivo, jež snižuje produkci CO2 až trojnásobně.
Arogance lidské vynalézavosti: příklad společnosti Make Sunsets
Nedávno přinesl časopis MIT Technology Review zprávu o zkušenostech začínající společnosti Make Sunsets. Jejím cílem je napodobit přirozený proces velkých sopečných erupcí tím, že do stratosféry vyšle aerosoly oxidu siřičitého, které odkloní sluneční záření do vesmíru. Tato iniciativa by měla na jeden rok nahradit ekvivalent jedné tuny emisí CO2 a dočasně tak snížit tlak na světové klimatické změny. Někteří ji však považují za „provokaci“ či dokonce „skandál“.
Tato technologie je však součástí aktivistického přístupu spoluzakladatele Luka Isemana, pro kterého by bylo „morálně špatné“ taková radikální řešení nevyzkoušet. Kritici poukazují na obtíže při posuzování skutečného dopadu takového experimentu na klima, jakož i na potenciální nebezpečí pro planetu a lidstvo, ačkoli z malého množství použité síry žádné reálné nebezpečí pro životní prostředí neplyne. Zatímco jiní jsou zcela proti tomuto projektu, je zajímavé, že vstřikování stratosférického aerosolu je předmětem pětiletého výzkumného plánu Úřadu pro vědeckou a technologickou politiku Bílého domu (OSTP), který se zabývá mimo jiné podobnými technologickými postupy.
Hospodářský rozvoj je nezbytnou podmínkou pro řešení současných hlavních problémů životního prostředí. Příklad projektu Make Sunsets, kromě mnoha dalších, a katastrofální výsledky environmentální politiky EU nám připomínají, že ekonomický dirigismus je slepou uličkou a že vhodná řešení přicházejí především z tržního prostředí.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
