Babišův zákon o whistleblowerech by mohl chránit ty, kdo se bojí výpovědi

Hodnocení Ekonomického magazínu: 20 %

Autor: Andrej Babiš

Datum předložení: duben 2016

Stanovisko vlády: Neutrální

Whistleblowing neboli hvízdání na píšťalku u nás proslavil Libor Michálek v roce 2010, kdy upozornil na korupci ve Státním fondu životního prostředí, kde zrovna řediteloval. Z jeho životopisu je ovšem zřejmé, že kam ho posadíte, tam dříve či později odhalí nějakou neplechu. Nakonec jeho obvinění sice policie odložila, pojem whistlerblower se ale už trvale zapsal do povědomí. Zjednodušeně řečeno se jedná o oznamovatele nelegálního jednání na pracovišti, obvykle to ovšem nebývá jeho ředitel.

Podle protikorupčních iniciativ je současná ochrana oznamovatelů korupce (ona to samozřejmě nemusí být jen korupce) nedostatečná. Proto už před minulými volbami požadovaly přijetí zákona, který by oznamovatele nejen chránil před odvetou zaměstnavatele, ale přímo vytvořil motivační prostředí k nahlášení protiprávního jednání.

Vládní koalice jim chtěla vyhovět, a proto si do koaliční smlouvy dala závazek přijmout legislativní řešení ochrany oznamovatelů korupce (whistleblowerů). Ďábel je ovšem ukryt v detailu, a tím se v tomto případě stala otázka, jak by ono řešení mělo vlastně vypadat. Zatímco tehdejší ministr Dienstbier navrhoval zajistit ochranu whistleblowerů novelou příslušných pracovněprávních předpisů, jiný tehdejší ministr, Babiš, naopak trval na přijetí samostatného zákona.

Kromě rozdílného legislativního řešení byl rozdíl i v samotném rozsahu ochrany. Podle Dienstbiera by stačilo zakázat zaměstnavateli jakýmkoli způsobem postihovat nebo znevýhodňovat zaměstnance proto, že u příslušného orgánu učinil na základě důvěryhodných skutečností trestní oznámení nebo oznámení o podezření ze spáchání přestupku nebo kárného, disciplinárního či jiného správního deliktu. V občanském soudním řádu by pak ještě obrátil důkazní břemeno, a tím by to skončilo.

To se ovšem Babišovi a jeho Nadačnímu fondu proti korupci zdálo nedostatečné, a proto se nakonec rozhodli podat poslanecký návrh zákona o ochraně oznamovatelů trestných činů, kam vtělili své představy. Ochranu oznamovateli je podle něj možno poskytnout, pokud orgán příslušný k přijetí oznámení učiní závěr, že byl spáchán některý z 27 vyjmenovaných trestných činů, mezi kterými najdeme jak korupci či podvod, tak i znásilnění nebo sexuální nátlak. Pokud by vás zajímalo, zda je tam i dotační podvod, tak ano.

Tím příslušným orgánem je státní zástupce, který je oznamovateli oprávněn přiznat status chráněného oznamovatele. A pak už máte samé výhody a benefity. Podmínkou ukončení pracovního či služebního poměru ze strany zaměstnavatele se stane předchozí souhlas Úřadu práce. A pokud by oznamovatele i přesto propustili nebo ho přeřadili na méně placenou pozici, poskytne mu Ministerstvo financí náhradu za ztrátu příjmů. Aby toho nebylo málo, poskytne mu ještě jako náhradu za nemajetkovou újmu jednorázovou částku do 100 tisíc korun.

Před samotným hodnocením zákona je dobré předeslat, že whistlerblower sice může být vnímán jako bonzák, donašeč či udavač, pokud ale skutečně upozorní na závažné porušování zákona, není to nic odsouzeníhodného. Zákon by takové jednání rozhodně měl chránit, otázka ale zní, zda je navrhovaný způsob vhodný.

Úkolem státního zastupitelství je primárně (i když ne výlučně) zastupování veřejné žaloby. Navrhované využití státního zastupitelství jako správního orgánu je absurdní. Navrhované řízení o přiznání statusu chráněného oznamovatele i s příslušnými opravnými prostředky je navíc značně komplikované a zdlouhavé. Z praktických důvodů proto návrh počítá s předběžným přiznáním statusu chráněného oznamovatele, které bude mít účinky jako samotné finální rozhodnutí.

Snadno se tedy může stát, že „předběžně“ chráněný oznamovatel bude pobírat náhrady, aby se pak zjistilo, že všechno bylo jinak. Tím se dostáváme k největší slabině návrhu. Ve snaze vyhovět požadavku, aby zákon whistlerblowery nejen chránil, ale i motivoval, se stává snadno zneužitelným. Oznamovatel musí podat trestní oznámení v dobré víře a nesmí být spolupachatelem oznamovaného činu. Zda tomu tak skutečně bylo, se ale definitivně dozvíme až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které přijde za mnoho let.

Ani tento návrh se nedostal dál než do prvního čtení, ale v příštím volebním období se téma ochrany whistlerblowerů jistě objeví znovu. Tak jen doufejme, že to nebude v podobě, která lidem, které chtějí vyhodit z práce, umožní podat trestní oznámení a pobírat státní rentu až do soudného dne.