Ve Francii se konají masivní protesty proti penzijní reformě. Často násilničtí demonstranti si chtějí vyvzdorovat nemožné: aby to, co mělo být pojištěním proti příliš dlouhému věku dožití, fungovalo jako ekonomické perpetuum mobile, jež vyrábí peníze z ničeho.
Ve stejné době česká vláda přijímá v rámci záchranného balíčku parametrické změny v důchodovém systému, abychom se vyhnuli černému francouzskému scénáři. Úpravy jsou mírné, přesto se zleva zvedá mohutný řev. Ale křičet by měli spíše pravičáci.
Co se vlastně stane seniorům? V podstatě nic. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) počítá, že za deset let se průměrné penze zvýší o deset tisíc, tedy o polovinu. Přičemž reforma sníží růst jen o 180 korun. Což lze sotva nazvat nějakým “ožebračováním” důchodců. Ani se jim nebude zkracovat pobyt na odpočinku, má zůstat zachován v současné (velmi slušné) délce 21,5 roku. Že když žijeme čím dále déle, tak půjdeme do penze později, to je snad logické.
Když odborářský boss a neúspěšný kandidát na prezidenta Josef Středula hřímá, že vláda zavádí “nekonečné “zvyšování důchodového věku, zřejmě nedával ve škole pozor při matematice ani při biologii. Nikdy nebudeme žít nekonečně dlouho, čili i do penze budeme chodit v nějakém konečném čase. Nebo co tím chtěl říci? Že by měli lidé čtyřicet let pracovat a pak stejnou dobu pobírat penzi? Jak vysoká by asi pak mohla být? Jak vysoké sociální pojištění bychom museli odvádět? Či by nám ho snad platil nějaký hodný strýček?
Tohle je recept na národohospodářskou katastrofu. Ale nechme Sředulu jeho šíleným vizím a podívejme se na ty, kteří (zatím) nekřičí, ale mají na tom být daleko hůře, než penzisté, popřípadě státní zaměstnanci. Na živnostníky. Ještě pár dní před představením balíčku jim ODS vzkazovala, že nepřistoupí na zvyšování jejich daní. Ve skutečnosti se ve čtvrtek dozvěděli, že se jim odvody na sociální “pojištění” zvýší až o šedesát procent. Sice během tří let, ale přesto je to tvrdá rána.
Jde o součást téže penzijní reformy, na kterou nadávají odboráři kvůli tomu, že za deset let se růst penzí sníží o 180 korun měsíčně. Ne, že se zastaví, jen zpomalí. Ne, že senioři zaplatí více, ale o něco méně dostanou. Ale co OSVČ? Mají platit na důchod měsíčně o dva tisíce více než dnes. A proč? Aby se jim zvýšili dávky ve stáří ne o deset, ale jen o pět tisíc. Protože prý je nyní mají moc nízké, když málo odvádějí. Dojemná starost vlády o blaho těch, kteří po ní nic nechtějí. Jen to, aby je nechala na pokoji.
Srovnejme přístup k živnostníkům, kteří tvoří voličskou oporu pravicové vlády s tím, jak se v balíčku postavila ke státním zaměstnancům a důchodcům, kteří naopak většinově hlasují pro levici. Těm bere jen velmi málo. V prvním případě 0,6 % výměry penze, v druhém snížení objemu mzdových prostředků o pouhá dvě procenta. Přitom pro erár pracuje půl milionová armáda lidí, kteří berou o deset procent vyšší platy, než jsou mzdy v soukromém sektoru. Možná bude stačit škrtnout neobsazená tabulková místa – a pojede se dál.
Na OSVČ je největší přísnost. I po parametrické reformě bude dle MPSV v roce 2050 penzijní účet v deficitu 2 % HDP. Sice méně než 5 %, kam spadl bez ní, avšak pořád je to žití na dluh. Státní zaměstnanci mají platy bez rizika a nejméně o čtyři tisíce vyšší, než v privátní sféře. Na ně se ale kabinet bojí sáhnout – třeba je zmrazit do doby, než se vyrovnají se mzdami v celé ekonomice. Zato živnostníci si mají za (vnucený) vyšší důchod řádně připlatit. Jim přitom nevadí menší “sociální jistoty”, s tím přece do podnikání šli.
Nejabsurdnější přitom je, že OSVČ svou prací vydělávají státu jak na penze, tak na jeho zaměstnance – a opravdu od něj nic nechtějí. Přesto jim mnozí nadávají, že jsou “černými pasažéry, případně se je snaží co nejvíce oškubat. Což potvrzuje slova Winstona Churchilla: „Jsou lidé, kteří považují podnikatele za prašivého vlka, kterého je potřeba ubít. Jiní se domnívají, že podnikatel je snad dojná kráva, kterou je možné nepřetržitě dojit. Jen málokdo v něm vidí koně, který táhne káru.“
Asi jsme od konzervativní vlády čekali, že se bude více řídit slovy velkého britského státníka. Zjevně k tomu neměla dost odvahy. Nebo prostě někde poztrácela své hodnoty. Komu vadí, že živnostníci berou penzi jen deset tisíc? Jim rozhodně ne. Tak jako nemají čas být nemocní, nemohou si mnozí ani dovolit se vším seknout v šedesáti pěti letech a jít na výminek. Pracují tak dlouho, dokud mohou. Jistě, někteří z nich jsou na tom lépe, ale ti si také na penzi odvádějí více. Jiní prostě více platit nemohou.
Vláda argumentuje tím, že z živnostníků se na stáří stávají sociální případy a je tedy vlastně v jejich zájmu, aby si připlatili. Jak to ví? Kdyby chtěli být takzvaně pod penzí, nechali by se zaměstnat na nějakém úřadu, psali elaboráty, proč rozhodně nelze osekat jejich agendu a ušetřit tím peníze rozpočtu a těšili se nejen z nadprůměrných platů, ale také z vyhlídky na solidní důchod, na nějž se jim složí ostatní. Jenže to oni nechtějí. Přesto se jim stát neodbytně vnucuje a natahuje ruku…
Nakonec kdyby se člověk podíval na vládní balíček neideologickýma očima, mohl by v zásadě i zatleskat. Snížení deficitu sice není dostatečně, ale díky aspoň za nějaké. Opatření jsou sociálně citlivá a většina lidí jimi nebude nijak zásadně postižena. Tedy až na živnostníky, ti je pocítí hodně drsně. Hezky se jim kabinet odvděčil za jejich hlasy. Takže teď už mají, co chtěli? Sotva. Co by asi nejraději vzkázali vládě? Jen tři slova: “Hlavně mi nepomáhej!”
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
