Donald Trump opakovaně hrozí Vladimiru Putinovi drtivými sankcemi, ať už jde o cla až 100 % na země kupující ruskou ropu, nebo balík trestů proti ruskému energetickému sektoru. Přesto se zdá, že jeho slova zůstávají jen rétorickým cvičením – ultimáta vyprší, sankce se odkládají. Co ho brzdí a jaké to má dopady?
Donald Trump opakovaně hrozí sankcemi vůči Rusku a Vladimiru Putinovi. Hrozby „masivními sekundárními cly“ či ultimáty o 50 denní lhůtě na uzavření přímeří na Ukrajině znějí jako silná káva. Jenže když se podíváme blíže, zjistíme, že šálek zůstává prázdný. Proč tedy Trump váhá s trestem, který tak hlasitě slibuje?
Hrozby jako hrom, ale bez blesku
Už v květnu tohoto roku představil plán na balík sankcí proti ruskému energetickému a bankovnímu sektoru, který měl Kreml položit na kolena. V červenci pak stanovil Putinovi ultimátum – 50 dní na mírové řešení konfliktu na Ukrajině, jinak přijdou „devastující sankce“. Lhůta vypršela, ale žádný trest nepřišel. Místo toho Trump pokračuje v osobní diplomacii, jakou jsme viděli už za jeho prvního mandátu. Setkání s Putinem na Aljašce v srpnu skončilo bez dohody, a přestože USA uvalily 25% clo na indické zboží kvůli nákupům ruské ropy (v součtu až 50 %), skutečně tvrdý úder zatím chybí.
Proč tedy Trump otálí? Jedním z klíčů je jeho přesvědčení, že osobní vyjednávání může přinést rychlý mír – a s ním i politické body doma. Jenže Putin není partner, který by se dal snadno zlomit. A tak se Trump ocitá v pasti mezi svými sliby a realitou, kde každý krok může mít nepředvídatelné následky.
Kongres versus Bílý dům
Trump čelí obrovskému tlaku ze strany Kongresu, kde se připravuje zákon o sankcích proti Rusku 2025 (Sanctioning Russia Act of 2025). Ten obsahuje extrémně tvrdá opatření a hrozí přehlasováním prezidentského veta. Podle průzkumů veřejného mínění, jak uvádí například think-tank Atlantic Council, podporuje sekundární sankce 62 % Američanů, mezi republikány dokonce 76 %. To je jasný signál, že veřejnost i politici chtějí tvrdší postup.
Na druhé straně stojí Trumpova vize „Ameriky na prvním místě“, která ho vede k minimalizaci zahraničních závazků. Proč by měly USA nést náklady na evropské konflikty, když Evropa sama může více přispět? Tento postoj však naráží na odpor tradičních republikánů, takzvaných „jestřábů“, kteří Trumpovo váhání považují za slabost. Demokraté zase kritizují jeho laxnost a poukazují na lidské ztráty na Ukrajině, kde ruská ofenziva pokračuje.
Ekonomické zájmy a geopolitická šachovnice
Další brzda přichází z ekonomické sféry. Americké energetické a technologické firmy tlačí na obnovení obchodu s Ruskem, což by mohlo být výhodné v době, kdy globální trhy hledají stabilitu. Trump sám dobře ví, že tvrdé sankce by mohly vyvolat řetězovou reakci – nejen v Rusku, ale i v zemích jako Indie, které s Ruskem obchodují. A co víc, hrozba cel až 100 % na dovoz z těchto zemí by mohla poškodit i americkou ekonomiku.
Geopoliticky je situace ještě složitější. Evropská unie sice koordinuje s USA 19. balíček sankcí proti Rusku, ale vnitřní rozpory – například odpor Maďarska a Slovenska vůči tvrdším opatřením – oslabují jednotu. Trump tak balancuje mezi tlakem spojenců a vlastními zájmy. A co na to Rusko? Putinova propaganda vykresluje Trumpa jako potenciálního partnera pro ústupky, zatímco spojenci jako Čína a Severní Korea využívají situaci k posílení svého bloku.
Česká ekonomika na křižovatce
Pokud by USA skutečně zavedly protekcionistickou politiku vůči EU, například cla na dovoz z Německa, odhaduje se, že růst našeho HDP by mohl klesnout o 1,0 až 1,5 procentního bodu. Naše exportně orientovaná ekonomika, zejména automobilový průmysl, by pocítila tvrdý úder. Na druhé straně, pokud by Trump sankce vůči Rusku zmírnil, mohlo by to otevřít dveře několika desítkám českých firem na ruský trh – i když s otazníkem, protože Rusko se stále více orientuje na Asii.
Není to poprvé, co jsme v podobné situaci. Vzpomeňme si na rok 2014, kdy první sankce proti Rusku po anexi Krymu vedly k výpadkům v českém exportu. Dnes jsme opět na rozcestí, kde geopolitické rozhodnutí za oceánem může ovlivnit naši nezaměstnanost či hodnotu koruny. Není to trochu ironické, že rozhodnutí jednoho muže v Bílém domě může mít větší dopad na naši ekonomiku, než domácí politika?
Nejistota jako nový normál
Co tedy čekat v příštích měsících? Trump má několik možností. Může skutečně přistoupit k tvrdým sankcím, což by otřáslo globální ekonomikou – včetně té naší. Nebo bude pokračovat ve váhání a vyjednávání, což by udrželo status quo, ale dalo Rusku prostor k další agresi na Ukrajině. A pak je tu třetí scénář – uvolnění sankcí jako součást obchodních dohod, což by mohlo narušit transatlantické vztahy a oslabit pozici EU i ČR.
Ať už si Trump vybere kteroukoliv cestu, jedno je jasné. My v Česku můžeme jen doufat, že se geopolitické šachy nepromění v ekonomickou bouři, která nás smete.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: CNBC, Atlantic Council, congress.gov, mzv.cz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
