NSS zrušil mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení obchodu a služeb. Zrušení se týká jak maloobchodního prodeje, tak hospod, sportování a dalších oblastí a aktivit. Vláda sice může podle rozsudku některé z nich omezit, ale už ne zakázat. Proto NSS účinnost rozsudku odložil o čtyři dny, aby ministerstvo mělo čas případně vydat opatření nové, bez vad a nezákonností, které soud shledal.
Kasační stížnost se týkala návrhu na zrušení celého opatření především pro porušení pandemického zákona. Ten vyžaduje, aby mimořádná opatření ministerstvo vydávalo s předchozím souhlasem vlády. Bez něj tak může učinit pouze, hrozí-li nebezpečí z prodlení, což zde podle navrhovatele nebylo, protože konec nouzového stavu byl všeobecně známou skutečností a epidemie se postupně zmírňovala. Kromě toho navrhovatel vznesl konkrétní námitky proti některým bodům opatření a tvrdil, že neústavně omezují soukromý a rodinný život, svobodu shromažďování a náboženskou svobodu a schůze orgánů právnických osob.
Senát v čele s jeho předsedou Tomášem Langáškem dal navrhovateli ve většině jeho námitek zapravdu. Porušení pandemického zákona shledal především v tom, že ministerstvo vydalo opatření bez předchozího souhlasu vlády, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnilo a náležitě vysvětlilo, v čem spatřuje nebezpečí z prodlení ospravedlňující tento výjimečný postup. Tuto procesní vadu již nemohl zhojit ani pozdější souhlas vlády. „Mimořádnými opatřeními dochází k závažným omezením a zásahům do základních práv a svobod jednotlivců, a proto soud trvá na striktním dodržování zákona. Pokud bychom akceptovali, že nezákonný postup ministerstva vždy zhojí následný souhlas vlády, učinili bychom § 3 odst. 3 pandemického zákona zbytečným a zmařili bychom jednoznačně v zákoně vyjádřenou vůli Parlamentu, který přijal pandemický zákon právě s cílem vnést do přijímání mimořádných opatření alespoň nějaký řád“, vysvětluje soudkyně zpravodajka Veronika Baroňová.
Kromě této vady, která vedla ke zrušení celého mimořádného opatření, se Nejvyšší správní soud vyjádřil i k jednotlivým obsahovým námitkám. Pokud jde o bod 16 zakazující veškeré soukromé a veřejné akce, jichž se účastní více než dvě osoby, konstatoval Nejvyšší správní soud, že tento zákaz se týká jen organizovaných podniků, a nemůže dopadat na návštěvy v rodinách. „Zákaz setkávání rodin v domácnostech by představoval neústavní zásah do základního práva na respektování soukromého a rodinného života“, uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění.
Pokud jde o omezení svobody shromáždění, konstatuje soud dále, to pandemický zákon (nejsme-li v nouzovém stavu podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky) neumožňuje vůbec. Ministerstvo může pouze stanovit hygienické podmínky pro konání shromáždění, případně stanovit mezní kapacitu prostor, koná-li se shromáždění uvnitř, jinak však omezovat shromáždění, např. stanovením maximálního počtu osob ve vnějším prostředí, nesmí. Totéž platí pro výkon svobody náboženské. Lze stanovit hygienické podmínky pro bohoslužby, ministerstvu však nepřísluší zasahovat do liturgických forem náboženských projevů, konkrétně jsou nepřípustné zákazy hromadného zpěvu a stanovení povinnosti při bohoslužbě sedět. Schůze orgánů právnických osob také nelze omezit stanovením maximálního počtu účastníků, pokud se schůze koná v souladu se zákonem. Neobstál by ani bod 19 napadeného opatření, který předepisuje různé podmínky pro vstup do vnitřních prostor, aniž by rozdíly byly jakkoli zdůvodněny.
Pro procesní vadu soud zrušil opatření jako celek. Ostatními body opatření, které omezují či zakazují obchody, služby, restaurace, koncerty a jiná kulturní představení, sportoviště atd., se věcně nezabýval, neboť navrhovatel k nim nevznesl konkrétní námitky, ani netvrdil, že by jimi byl nějak dotčen. Soud však v rozsudku obecně k opatřením podle pandemického zákona a zákona o veřejném zdraví poznamenal, že je třeba důsledně rozlišovat a dodržovat pojmy „zákaz“, „omezení“ a „stanovení podmínek“. „Není přípustné, aby ministerstvo absenci zmocnění pro vydání omezení či zákazu určité činnosti obcházelo stanovením takových podmínek, které v důsledku způsobí nemožnost danou činnost vykonávat (např. že fakticky zakáže výkon podnikání v podobě poskytování služeb veřejnosti tím, že veřejnosti zcela zakáže přítomnost v provozovně nebo pro ni předepíše nesplnitelné podmínky)“, doplnil Langášek.
Foto: Pixabay
Zdroj: Dušan Šrámek
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
